Manažerské tipy: #6 Nehořme
Prosinec 17, 2019
Vyhořet se dá i v té nejsmylsuplnější práci
Vyhoření - strašák manažerů a slovo, kterému se každý brání uvěřit, že by se ho mohlo týkat. A pak je najednou pozdě. Nic se vám nechce, ani vstávat ráno s dětmi do školky. Když se na telefonu objeví jméno někoho z práce, je vám fyzicky špatně. Chcete jen klid a nikoho nevidět celé dny.
Mnoho lidí si myslí, že „syndrom vyhoření“ je doménou komerčního sektoru. Ano, tlak způsobený konkurenčnějším prostředím „businessu“ je ideálním místem pro vyhořívání. Podle mě je tento svět speciálně rizikový pro střední management, který se ocitá v soukolí mnoha mlýnských kamenů - ze shora šéfové a akcionáři, ze zdola podřízení a zákazníci, a tyto kameny si skrze svůj tlak vybírají krutou daň.
Pokud tato daň není v rovnováze s energií čerpanou ze smyslu práce, mohou rychle nastoupit dobře známé příznaky ztráty smyslu. Ve většině případů začínají celkem banální nespokojeností se svojí prací. Pozor, ta ale může rychle přerůst do úplné ztráty významu vykonávat danou činnost! Když její závažnost nerozeznáme včas, nezadržitelně se přesouvá i do fyzického světa našich těl.
I u nás v „nezisku“ se setkáváme s vyhořením. A má úplně stejné příznaky. Čím se ale lišíme od komerčního světa je jeho příčina, kterou nebývá samotný smysl práce. I v mém “dobročinném” světě existují špatní šéfové, nejasná zadání, tlak na termíny, komplikovaní kolegové, šetření na špatných místech … O co se ale můžeme opřít je smysl, záměr a cíl. Cíl máme velmi jasný již ze samotné podstaty existence neziskové organizace, kterou je například práce s postiženými klienty, humanitární pomoc, vedení skautů, péče o potřebné.
Nebezpečí vyhoření se u nás skrývá jinde – v uvědomění si nekonečnosti řešeného problému, přílišné komplexnosti řešení, či v samotné neřešitelnosti a nemožnosti splnění zadání. U nás, v Člověku v tísni, tomu říkáme “paradox existence” – pokud rosteme a máme více práce, je to znamení, že svět je v horším stavu. Máme tedy při uzávěrkách slavit, že jsme zvýšili obrat? Vždyť naším cílem je vlastně ukončení činnosti! Naším cílem je svět, kde není člověk v tísni.
Podnikatelský svět má na první pohled jednu výhodu – postupná ztráta smyslu bytí (práce) může být relativně dlouhou dobu vyvažována dostatečným přísunem finančních prostředků na účet “postiženého”. Ale v samotném výsledku jsou na tom obě skupiny „vyhořelých“ úplně stejně. Stojí před obrovskými úkoly jako jsou návrat sám k sobě, porozumění tomu, co se stalo, smíření se svojí nedokonalostí, pokorné přijmutí reality. Na druhé straně na ně čeká nalezení svých předností, to čeho si mohu na sobě vážit, obdivovat, cenit – objevení „svého místa“ ve světě, pojmenování svých skrytých možností.
Vyhoření se někdy nazývá “druhou šancí”. Nevím, jestli to není přílišná daň za nový začátek. Ať už jsme kdekoli, co kdybychom si naopak zkusili vědomě všímat toho co děláme, jak svoji práci vnímáme? Pojďme vzít do hry naše pocity a emoce. Přidejme zájem o sebe sama a bez rozdílu se ptejme sami sebe „Dává mi to, co dělám smysl?“ „Naplňuje mne to?“ „Mám z toho radost?“ „Cítím se zde dobře?“. Zkoušejme si klást podobné otázky a hledat odpovědi dříve, než ji za nás najde naše tělo a řekne nám – stop!
Marek Vozka (v době publikace článku provozní ředitel Člověka v tísni)