Kluci občas potřebují dostat kyblíkem do hlavy

BJak je důležité „prát“ se s tátou, i když kluci povyrostou, a vyzkoušet si klučičí sílu. A proč je pro vás důležité neodříznout svět kluků, i když mu zrovna nerozumíte.

Vede kurzy, které pomáhají zlepšovat vztahy mezi syny a otci, ale také matkami a syny nebo otci a dcerami. S Pavlem Kučerou jsme si povídali o tom, jak je důležité, aby matky dávaly synům dostatek volnosti a otcové je uvedli do mužského světa.

Jak jste se ke kurzům Otec a syn vůbec dostal?

V Prázdninové škole Lipnice jsem pořádal kurzy pro muže. Během těch let jsem zjistil, že klidně i padesátiletí chlapi velmi
často řeší, že je jejich maminky nedokázaly včas pustit a neustále jim zasahují do života, anebo že nemají dobrý vztah se
svým otcem. Na základě těchto zkušeností jsem si říkal, že takový vztah se svými dětmi nechci mít a že by stálo za to udělat
kurz pro otce a syny, respektive víkendy, kdy by se věnovali jen jeden druhému. Shodou okolností jsem zrovna v té době byl
se synem na kurzu, kde si účastníci vyráběli vlastní nože. Právě tam jsem si uvědomil, že i když spolu otec a syn tráví společný
čas, je velmi jednoduché se svému synovi nevěnovat, protože v dnešní uspěchané době, když už tátové konečně najdou čas
něco vyrobit, si to chtějí vyrobit po svém. Je jedno, jestli je to nůž, polička nebo cokoli jiného. Zkrátka se tam několik otců
do vyrábění tak zabralo, že jejich synek jen postával kolem a díval se. Společně strávený čas totiž ještě vůbec neznamená, že
se automaticky jeden druhému skutečně věnují.

Ale u kurzů Otec a syn jste neskončil…

Protože za mnou začali chodit kamarádi, kteří mají dcery, že by něco podobného chtěli i pro sebe. A já sám mám třináctiletého syna
a desetiletou dceru, takže to vyplynulo logicky. Nakonec jsme začali dělat i kurzy pro matky a syny. Jediné, co v nabídce nemáme, jsou
kurzy pro matku a dceru, protože cítím, že tento vztah má spoustu tajů, o kterých nic nevím a které mi jako muži nepřísluší.

Liší se nějak kurzy, kde rodičovskou stranu zastupuje muž, od těch, kterých se zúčastňují matky?

Synové se svými otci poznávají „nebezpečný“ mužský svět. Často se stane, že se otcové v rámci hry přestanou ovládat a kontrolovat. Synové je tak vidí ze zcela jiného úhlu, protože za normálních okolností je otec ten vážný muž, který se večer vrátí z práce a nastavuje řád. Ale najednou tam pobíhá s ostatními táty a hraje si. Na kurzech Otec a dcera holčičky trochu víc opečováváme. Ukazujeme jim, že je máme fakt rádi, ale zároveň tomu vztahu vytyčujeme určité hranice.

A kurzy, kde jsou matky se syny?

Tam necháváme kluky hodně řádit a maminky naopak držíme spíš zpátky. Učíme je, že mají dát svým chlapečkům volnost a nestarat se o to, jestli mají zavázané tkaničky nebo jsou dostatečně oblečení. Maminky mají totiž často přehnanou potřebu své syny opečovávat.

Mohl byste, pro představu, popsat nějakou „techniku“, se kterou se účastníci vašeho kurzu setkají?

Na počátku kurzu je vždy představování. Děti se představují jako tatínek a maminka a naopak rodiče se představují jako vlastní děti. Je nesmírně zajímavé slyšet, co všechno o vás vaše dítě ví nebo neví. Často totiž nastává situace, kdy se dítě představuje jako táta a říká o sobě, že pracuje s počítačem. Často ale neví, co je náplní jeho práce, ani v jaké firmě pracuje. Když se ho zeptáme, co ho, respektive jeho otce baví, odpoví, že koukání na televizi, nebo že jde občas do hospody. Ale na otázku, kdo je jeho nejlepší kamarád, už vůbec nedokážou odpovědět. Děti vlastně vůbec neznají svět svých rodičů.

To je docela smutné…

Ale naopak to často platí také. Maminky jsou většinou informovanější než otcové. Ti většinou nedokážou odpovědět na to, jak se jmenuje třídní učitelka dítěte, jeho nejlepší kamarád nebo s kým sedí v lavici. Během chvilky se pozná, kdo se s dětmi baví, třeba jen cestou do školy, a kdo se o jejich svět zajímá.

Často si stěžujeme, že na otázku „co bylo ve škole“ odpoví dítě pouze „dobrý“ a tím je to pro něj odbyté. Ale my se chováme úplně stejně. Také jim nevyprávíme o tom, jak jsme se měli v práci a jaký jsme měli den, přestože by je to třeba zajímalo. A další důležité téma je téma dotyku…

Dotyku? Tomu nerozumím!

V určitém období se synové přestanou se svými táty prát, kočkovat a poměřovat síly, protože už jsou na to prostě velcí. Právě v tom období přichází tělesné odloučení, a to je velká škoda. Stejná situace nastává ve chvíli, kdy začne dospívat dcera. Když si dvanáctiletá slečna sedne tátovi na klín, chlap najednou neví, co si s tím počít. Zejména pokud se to stane na veřejnosti, hned sleduje, co na to okolí. Tak ji rychle shodí a posadí vedle sebe. Na tom není nic špatného, ale musí k tomu dodat vysvětlení, co se děje. Že už je velká, začíná z ní být žena a že je mu to nepříjemné. Pokud ono vysvětlení nepřijde, dcera si to automaticky přebere tak, že není hezká a tatínek ji nemá rád. Táta je první muž v jejím životě a bere to tak, že ji odmítl. Otce a jejich syny zase učím základy akrojógy, kdy se navzájem zvedají a zkoušejí různé cviky. Tím se začnou přirozeně dotýkat, aniž by si připadali trapně nebo nepatřičně.

Ještě bych se vrátila k tomu poměřování síly synů s otci. Rozumím tomu dobře, že je potřeba dát u synů průchod jisté agresi?

Kluci si potřebují vyzkoušet svou sílu. Problémy mezi sebou řeší silou, tomu rozumí a takhle to mají od přírody naprogramované. Když je žádáme, aby se neprali a v klidu se domluvili, chceme po nich dospělácký způsob řešení. Kluci někdy potřebují bouchnout někoho kyblíkem do hlavy a také tím kyblíkem potřebují dostat, aby věděli, jaké to bude mít důsledky. Jak jinak mají děti ve virtuálním světě poznat, kde je fikce a kde realita? Když vidí ve filmu nebo v komiksu superhrdinu, kterého mlátí ze všech stran a on se potom zvedne a odejde? Kluk ale potřebuje vědět, jakou má sílu. I to, že když ho někdo bouchne, bude mít modřinu a bude ho to bolet. Svou sílu si potřebují
poměřovat i naučit se pracovat se svou agresivitou. Navíc spolu s tím, jak rostou, vyplavuje jejich tělo víc testosteronu a roste i jejich agresivita. Když nebudou vědět, co s ní, obrátí ji buď proti někomu jinému, nebo sami proti sobě. Typičtí hodní chlapečci jsou často agresivní proti sobě. Takže to, že se dítě v našich očích projevuje jako hodný chlapeček, ještě neznamená, že je to dobře.

Zmiňoval jste matky, které však nedokážou své syny „pustit“. Kdy nastává ten čas, kdy by matky měly své syny nechat jít?

Zhruba od čtyř pěti let by maminky měly syna posílat za tatínkem. Do té doby jsou s maminkou hodně srostlí. S maminkou má syn vztah od narození, ale s tátou si ho teprve musí vybudovat. Právě kolem pěti let začíná kluky lákat „nebezpečný“ mužský svět. V téhle chvíli je důležité, aby se otec neuzavřel a pustil syna k sobě. Zároveň je nezbytné, aby maminky své chlapečky do onoho světa pustily. Jasně že s tatínkem nebudou tak vymydlení nebo patřičně oblečení, ale to vůbec nevadí. Nebudou tak opečovávaní, protože mužský přístup je
v tomhle jiný a pro některé maminky je to těžké. Ale synové to potřebují.

Předpokládám, že dalším velkým předělem je puberta…

Přesně tak. Tehdy potřebuje syn chodit za tátou a jeho prostřednictvím zjišťovat, jak to v tom dospěláckém světě chodí. Puberta je krásný
čas, kdy se z malého chlapečka začíná stávat muž. Pokud ho rodiče nedusí a akceptují, že začíná dávat přednost kamarádům a jiným aktivitám mimo rodinu, může probíhat velmi poklidně a bez jakékoli rebelie. Co ovšem vnímám jako velký průšvih jednadvacátého století, je skutečnost, že nám u kluků chybí rituály přechodu do dospělosti. Právě proto pořádáme kurz Transition, což je desetidenní kurz pro kluky ve věku šestnáct až jednadvacet let, který jim pomáhá na cestě do dospělosti. 

Co když je žena například rozvedená a otec v rodině chybí?

Je otázkou, jestli tam táta skutečně není, protože rozvedená rodina ještě vůbec neznamená, že otec není k dispozici. Často tam je, ale možná není tak ideální, jak vyžaduje maminka. V momentě, kdy má dítě otce, je základem, aby o něm žena před dětmi nemluvila ošklivě, protože děti jsou z padesáti procent stejné jako táta, takže tím vlastně mluví ošklivě i o nich. A stejně tak důležité je umožnit synovi častý kontakt s otcem. I když to mamince možná nesedí, pořád jde o otce jejího dítěte a má v jeho výchově roli, kterou musí odehrát. Musí ho přijmout do mužského světa a převést ho do něj, protože pokud to neudělá, syn s tím bude bojovat celý život.

Co byste doporučil otcům, kteří by chtěli svůj vztah se syny zlepšit?

Často končíme naše kurzy tím, že si kluci řeknou, co by chtěli zažít s tátou a tátové naopak zase to, co by chtěli zažít se svými syny. Jen oni dva, bez rodiny. Je velmi důležité, aby každé z dětí mělo občas možnost mít svého otce nebo matku jen pro sebe, aniž by muselo
bojovat o jejich pozornost se svými sourozenci. Totéž ale platí i pro vztah muže a ženy. Kdy rodiče vysvětlí dětem, že stejně jako strávili čas jen s nimi, jedou teď spolu na víkend, protože je to pro ně důležité. Pokud na toto „odskočení si“ od dětí rodiče rezignují, po čase mohou zjistit, že děti odešly a vedle nich je najednou cizí člověk. Moc hezké je také, pokud si otec vyčlení hodinu týdně a dělá se svým dítětem to, co chce ono. Za týden se role převrátí a dítě připravuje program pro něj. Ukáže mu svůj svět. Velmi podstatné je, aby otec ten svět nesoudil, neshazoval a jen ho vnímal.

I když tu svou hodinu stráví třeba hraním na počítači?

Ano. Často učím táty, aby neodřízli svět kluků. A svět kluků, to jsou přesně telefony, počítačové hry, youtubeři. To je něco, čemu tátové nerozumí a často je jednoduše smáznou a shodí, aniž by o nich něco věděli. Ale pro kluky je to svět, ve kterém žijí, ve kterém i musejí
žít, protože je to svět jejich spolužáků a kamarádů. Otcové mu nemusejí rozumět, ale měli by vědět, že existuje a jednou začas o něj projevit zájem. Nemusejí s ním souhlasit, ale klidně ho mohou využít k tomu, aby synům ukázali svůj pohled na svět, co je podle nich
dobré, bavili se o hodnotách…

A jaké nejčastější chyby účastníci kurzů dělají?

Nesnažím se ukazovat chyby. Mnohem raději ukazuji rodičům, kde se jim to daří. Navíc se nechci pasovat do role, kdy budu ten moudrý, který má patent na rozum. Jsem nadšený, že jezdí rodiče, kteří chtějí pracovat na vztahu se svými dětmi. A to úplně stačí! Oni dělají
to nejlepší, co umí, co znají a snaží se posunout někam dál – a to je super!

Rozhovor s Pavlem Kučerou vedla Barbora Vajsejtlová pro časopis Maminka (červenec 2019)