Vítejte v bezpohlavním světě

Přinášíme přepis článku, který vyšel 17. července 2017 v Ona Dnes, na základě rozhovoru redaktorky Lucie Šilhové s Radkou Maňákovou. Zamýšlí se nad nedostatkem a potřebou polarity a uznání  ženského a mužského principu v dnešní společnosti. 

Minulý týden proběhla médii zpráva, že svět má první dítě bez pohlaví. Není tělesně postižené. O pohlaví přišlo jen formálně - alespoň prozatím - z rozhodnutí svého rodiče.

Kori Doty z Kanady není ani otec, ani matka, považuje se za transgenderovou osobu, která se nehlásí ani k jednomu pohlaví. Tím, že zmíněná osoba dítě porodila, nám ale přece jen vodítko poskytla. Všichni přece víme, jaké orgány jsou k tomu třeba a kdo jimi disponuje. O to ale nejde. Osmiměsíční dítě se bezpochyby rovněž narodilo jako holka nebo kluk, ale jeho rodič si na kanadských úřadech vymohl, že o tom nebude ve zdravotní dokumentaci ani zmínka do té doby, dokud si samo neurčí, kým chce být. Web britské BBC, který zprávu zveřejnil, cituje rodiče malé/ho Searyl Atil: „Snažím se dítěti dát veškerou podporu a lásku, aby bylo co nejúplnější navzdory omezením, která souvisejí s chlapeckým balíčkem nebo dívčím balíčkem."

Nevím, o co bych mohla být nyní plnější, nebýt odmalinka utvrzovaná ve své holčičí jedinečnosti. Pravda, v dětském věku mi vadilo, že nemohu čůrat vstoje jako kluci, ale s tím jsem se nějak vyrovnala. To, že jsem na kole nebyla tak rychlá, mě nijak neštvalo ani neomezovalo. Já je zase předčila, pokud šlo o to vyloudit na paní Buriánové vstup do její tajemné zahrady, kde jsme si tak rádi hrávali. Žádná omezení necítím ani v dospělosti. Vždycky jsem dostala plat, o který jsem si řekla, a pokud ho někteří kolegové měli vyšší, bylo to spíš proto, že já jsem se ve svých požadavcích držela při zemi. Nechci samozřejmě tvrdit, že genderová nerovnost v této a dalších sférách neexistuje. Dnes bych se ale ráda soustředila na jiné odlišnosti. Dokud vůbec ještě nějaké máme.

Unie unisexu

Přes unisex vůně, unisex oblečení a unisex záchody jsme se dopracovali k prvnímu unisex člověku. Pokud by toto měla být vlaštovka signalizující nástup generace takových lidí, společnost to znatelně pocítí. Od pradávna totiž jede na interakci ženského a mužského principu. Ne vždy se stejným rozložením „sil“, ale většinou ku jejímu prospěchu. Zpočátku lidských dějin byla potřeba hodně spolupráce v malé tlupě. Co naopak nebylo žádoucí, byla soutěživost, která by tříštila síly.

Toto bohatě splňoval matriarchát, neboť ženský princip zmíněné atributy vykazuje. Lidí ale začalo přibývat, což s sebou přineslo nutnost uhájit svoje území, případně dobýt další. Pak dávalo smysl, že se do čela postavil bojovný, agresivní, tedy mužský princip. Důležité je pochopitelně to, jakým způsobem se tyhle věci dějí. Protože jakmile jeden princip začne mít pocit, že je utlačován, snaží se převálcovat ten druhý. Což přesně se stalo ženám. Žijeme ve světě, kde pravidla nastavují muži. Práce je primárně maskulinní záležitost, protože se v ní cení zdolání cíle co nejjednodušší cestou.

Ženské atributy jako jsou schopnost tvoření konstruktivních vztahů, budování příjemné atmosféry nebo péče o rodinu takový respekt společnosti nemají. Aby si ženy úctu a uznání vydobyly, aktivovaly v sobě mužský princip na úkor toho svého. Potlačily jsme svou přirozenou submisivitu, zakazujeme si kontakt s ženskou energií a přebíráme vzorce mužského chování. My se dokonce snažíme i jako chlapi vypadat. Toužíme po malém (chlapeckém) zadku, snažíme se o vyrýsované (chlapecké) břicho a nevíme, co bychom daly za to, zbavit se tuku, který zaobluje naši (ženskou) postavu.

Dodnes si pamatuji, jak jsem málem spadla ze židle, když mi jeden muž vysvětloval, jak krásné mu připadají faldy, které se ženě udělají na břiše, když se posadí. A strie kolem pupíku? „Vy je schováváte, ale my, muži, v nich vidíme známky prodělaného těhotenství. Co víc by na vás mělo být ženštější?“ Dodnes mám trochu potíž tuhle tezi přijmout za svou, ale v zásadě měl ten člověk pravdu. A my se přitom všemožně snažíme každičkého náznaku ženskosti zbavit, a aby nebylo mýlky, že to myslíme vážně, vypouštíme z úst věty typu „víte, ale já nejsem typická žena“. Jako kdyby ženské vlastnosti byly stigma, které je lepší před světem schovat.

Žena v síti událostí

Jing a jang, Venuše a Mars, Adam a Eva. Říkejte si tomu, jak chcete, ale vždycky jde o jedno: ženský a mužský princip jako hybatel a zdroj energie našich životů. Oba principy běží na pozadí naší bytosti jako aplikace, která hlídá systémy nutné k pokračování lidstva. „Ženský princip je zde proto, že je potřeba, aby někdo porodil dítě a pečoval o něj,“ říká Radka Maňáková, autorka knihy Adama a Eva v práci.

„Aby žena tenhle úkol zvládla, musí svět vnímat jako síť událostí, kde všechno souvisí se vším. Žádná z věcí, které nás obklopují a na něž hledíme pěkně zblízka, nemá větší či menší prioritu, důležité je všechno. Díky tomu dokážeme včas odhadnout případné nebezpečí. Další atribut ženského principu je, že se vším, co nás obklopuje, navozujeme emocionální vztah,“ vysvětluje. Aha, tak proto se moje auto jmenuje Žabka, mobil má kryt se srdíčky a s počítačem mluvím jako s lidskou bytostí. Být v dobrých vztazích nejen s lidmi, ale i věcmi, není infantilní, ale ženské. A dokonce mazané, jak se dozvídám: „Žena nemá tolik fyzické síly jako muž. Proto, když půjde do tuhého, potřebuje, aby jí věci dobře sloužily. Jinak nepřežije. I to je důvod, proč dává přednost druhým před sebou sama a snaží se, aby všichni kolem ní – ať už doma nebo v práci - byli v pohodě. V případě nouze se jí to několikanásobně vrátí. Krom toho jsme mistryněmi v umění spolupráce a propojování světa kolem nás,“ vypočítává koučka a dodává, že někdy to možná vypadá, že kolem všeho naděláme spousty řečí, ale jak jinak bychom mohly propojovat a spolupracovat?

Nehledě na to, že ani o upovídané chlapy není nouze. Já sama mám známého, u kterého na jednu mou holou větu připadne dvacet jeho rozvitých. Jinak je to ale exemplář, na kterém by se dal vyučovat mužský princip. Zahleděný buď do sebe, nebo do práce. Jasné rozhodování a přímé jednání. „To se vůbec nevylučuje,“ potvrzuje Radka Maňáková. V každém z nás jsou zastoupeny oba principy, jde jen o to, jak dobře je umíme využít. 

Muž bez lítosti

K čemu nám může být dobrý mužský princip? Třeba ve chvíli, kdy se nemůžeme rozhodnout. Chlapi s tím většinou problém nemají, protože jejich úkolem ve hře o přežití je vybrat cíl a co nejkratší cestou ho dobýt. V tu chvíli je nic jiného nezajímá. „Ani je nemůže zajímat, protože by je to od dosažení cíle rušilo a zdržovalo,“ konstatuje Radka Maňáková. Z našeho pohledu to ale tak ušlechtile nevypadá. Spíš máme někdy pocit, že chlapi jsou egoisté bez špetky emocí. „Ale to víte, že emoce mají. Jenom je ve svém primárním programu nemůžou ukazovat, protože by byli příliš čitelní. A to by je v boji oslabilo. Stejně jako třeba lítost, že místo, aby byli s rodinou, musí lovit.“

Přijde domů a mlčí. Na dotaz, jak se měl v práci, něco neurčitého zabručí. Dokud totiž muž nedosáhne cíle, nestojí mu to celé za řeč. Co kdyby náhodou něco nevyšlo? Být za blbce? To si v boji o přežití nemůže dovolit. Zato když se projekt povede, to je kolem řečí! A oslav. Mužský princip je rád oslavován. Pro něj totiž – na rozdíl od toho ženského – má největší hodnotu, když dokáže věci sám, bez pomoci. Protože všechno, co dělá, dělá proto, aby ONA byla šťastná. A dělit s někým dalším o její radost? To nepřipadá v úvahu!

Jenže světe, div se, ona šťastná není. Porodila sice dítě, rodina funguje, vztahy prosperují, ale prosím vás, co je tohle za hrdinství? Vždyť to je přece normální. Zato vymyslet nápaditý reklamní slogan na stopadesátou verzi mobilního telefonu, to už je hodné obdivu! Jak může žena přežít ve světě, kde se úspěch měří pouze optikou mužského principu? Buď v něm jet taky, nebo přesvědčit svoje okolí, potažmo společnost, že ženský princip je stejně důležitý. To se ale lehko řekne.

Kdo bude první?

Dnes se nejvíc cení, když jsem lepší než ostatní. Rychlejší. Bystřejší. Nápaditější. Vydělám víc peněz. To máme už od školy. Jen si vzpomeňte na paní učitelku, jak hecovala žáčky. Kdo to napíše bez chyby? Kdo první nakreslí obrázek? Kdo bude mít na konci roku nejvíc hvězdiček? To je přece klasický mužský princip a zároveň odpověď na to, proč si nedovolujeme během života vstoupit do toho ženského, chceme-li být úspěšné podle současných měřítek.

Začíná to vlastně ještě před tím, než do školy vůbec začneme chodit. Moje kamarádka Lenka vyrůstala se dvěma staršími bratry, jejich otec byl ředitel gymnázia. Už jako malá Lenka pochopila, že lepší bude jet v mužském principu, protože pak ji tatínek víc chválil. Přizpůsobila se okolnostem stejně, jako to udělala její matka. Pokud někdy nechala vyniknout ženu v sobě, cítila, že pozornost rodiny opadá. Naučila se, že v životě se hodně cení výkony a už méně ji chválili třeba za to, že dokázala vždycky urovnat hádky mezi bratry, později pak v práci. Není potom divu, že nepovažuje ženský princip za rovnocenný tomu mužskému. A není sama.

Potlačování ženy v sobě

Už několikrát jsem se přistihla, že když na silnici vidím auto, které řídí někdo méně šikovný, řeknu si: „No jo, ženská.“ Vzápětí bych si za to nejradši nafackovala. Nechci si to myslet. Ale myslím. „Ten antifeminní program v hlavách žen je důkaz, že i my samy oceňujeme úspěch dosažený mužskou cestou a naše osobité dary za dary vlastně vůbec nepovažujeme,“ říká Radka Maňáková.

Zrovna včera mi již zmiňovaná kamarádka Lenka vyprávěla, jak se jí podařila nějaká úžasná dohoda s dodavatelem. Ze samé radosti doma napekla mísu buchet a příteli je servírovala společně s popisem svého pracovního úspěchu. Ten dobrý muž si ji přitáhl k sobě, lípnul pusu na čelo a řekl: „Já ti strašně fandím. Ale tvoje buchty jsou stejně nejlepší.“ Pak se strašně divil, proč s ním celý večer nemluvila. Pere se to v nás zkrátka velmi. Jen zalovte ve své hlavě. Kolikrát jste slyšela od žen, že už jako malé se raději kamarádily s klukama. Jako bychom se chtěly vůči ženskosti vymezit, jako by nám nepřipadala dost dobrá.

A přitom ženy jsou ty, které nesou společnost, jak krásně řekl profesor Jaroslav Koutecký v nedávném rozhovoru pro server ledaxsenior.cz. „Jsou silnější. Jsou matky. Muži je potřebují, aby dokázali naplnit svoje schopnosti, touhy a myšlenky… Ale pozor, když je žena nositelkou velkého talentu a velké myšlenky, taky se neztratí. Znám spoustu vynikajících umělkyň, lékařek, vědkyň a manažerek. Obecně: když je schopný člověk, nezávisle na tom, jestli je to žena nebo muž, místo na slunci najde. Ale podle mě pořád platí, že teprve dva, žena a muž, jsou jeden celek. K tomu, co jsem říkal, je podstatné opomíjené bé. Žena má mít vedle sebe muže, který ji respektuje, váží si jí, uvědomuje si to obrovské bohatství, kterým ho naplňuje a miluje ji. Žena nesmí mít vedle muže strach. O děti, o existenci. Ani z toho, že jí muž bude zahýbat. To je zásadní nárok na muže. Ti dnešní to neplní. V tom je potíž,“ uvádí dále profesor Koutecký. Možná i to je důvod, proč potlačujeme ženu v sobě. Z té nejistoty, která se kolem nás rozprostřela.

Chovat se žensky dá někdy docela zabrat. Dokonce i mezi ženami. Skoro mám pocit, že je to společensky nepřijatelné využívat ženské dary. Život mě ale naučil, že pokud chci, aby pro mě muž něco vykonal, dosáhnu toho tím, že se na něj usměju, ne, že ho přeperu. Vím ale, že některým ženám tohle připadá nedůstojné. Jsme přece rovnocenné bytosti, tak spolu jednejme na rovinu, bez zbytečných tanečků kolem. Jenže rovnocenní není totéž co stejní. V tom je ten obrovský omyl a bohužel jedna promarněná šance feministického hnutí. To mělo pro svůj zrod velmi pádný důvod. Ženy byly utlačované a to jim logicky přišlo nefér. Chtěly vyrovnat síly, dokázat, že jsou stejně dobré jako muži. Některé dámy to ale pochopily tak, že boj za rovnoprávnost je vlastně bojem za stejnost.

Svět bez Adama a Evy

„Když je hodně žen v mužském principu, což se právě děje, tak se společenský systém snaží vyrovnat síly. To znamená, že víc a víc mužů začne používat víc ženský princip. Co to udělá se vztahy? Ztratí se vzájemná přitažlivost,“ varuje Radka Maňáková. Zkušenosti s tím koneckonců už máme. „Ženy jsou dneska moc samostatné, ozývají se mužské stesky. „A chlapi zase zženštilí,“ zní jim v ústrety odpověď od žen. Zkrátka jsme se „přepólovali“ a teď si s tím nevíme rady. Recept vrátit se do výchozí polohy. „To, co potřebujeme, je posílit v nás oba principy, umět přecházet vědomě z jednoho do druhého, volat je v určitých situacích na pomoc,“ radí koučka. Jenže my se místo toho točíme na obrtlíku genderové korektnosti a abychom náhodou někoho neurazili, tak si zakazujeme mluvit o všem, co dělá ženu ženou a muže mužem. Vadí nám tak zvané genderové stereotyopy, ale neuvědomujeme si, že mnoho z nich je nutných k přežití. Kolem nás je sice korektno, ale také trochu šedivo.

Mizí dynamika ve vztazích, pestrost.

Jedním z důsledků někdy až absurdního lpění na genderové korektnosti je stírání rozdílů mezi pohlavími tak, jak nám to se svým dítětem předvedla bytost Kori Doti. Pokud máme opravdu nakročeno k bezpohlavní společnosti, nečeká nás moc veselá budoucnost. Nečeká nás vlastně žádná budoucnost. „Ve chvíli, kdy vymizí ženský a mužský princip a zbude nám něco mezi tím, programy na přežití lidstva zkolabují. Dokud je ale jing a jang naživu, budeme naživu i my,“ uzavírá nakonec optimisticky Radka Maňáková.

Autorka: Lucie Šilhová

Vyšlo v příloze MF Dnes - Ona Dnes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

V pořádku