Ta v čele

Včera před spaním mi to došlo. Něco se chystá. Pro mě už od mých asi 9 let. Přesně bych to věděla, kdybych zjistila, kdy se v Česku poprvé vysílal seriál Sandokan. Ten seriál byl totiž poslední kapka do mého poháru s narůstajícím pocitem, že něco není v pořádku.
V těch 9 letech se mě dotýkalo, že v žádném příběhu, který znám, není lídrem/náčelníkem/velitelem žena. Tak jsem si koupila velký, zelený sešit s rozhodnutím napsat ten chybějící román o ženě sama (vybrala jsem si velitelku pirátů). Napsala jsem první stranu. Prostě jsem popsala, jak přesně vypadá. A tak ožila. A to tenkrát stačilo. Vědomí, že jedna žena „v čele“ existuje.

A do dneška čekala na svůj osud, na svá dobrodružství. Včera před spaním se mi připomněla. Říkala, že je připravená. Ještě nevím, jak se jmenuje.

Napadá mě tolik věcí najednou, co bych k tomu chtěla napsat. Takže použiji svůj mužský princip a rozsekám to na otázky:

Proč se vynořila právě teď?
Myslím, že to slyšíte taky. Hlasy, které říkají, že současná doba potřebuje zralý ženský princip k tomu, abychom se nedohnali přímo do zničení, se množí. Můžete si poslechnout různé, skvělé úvahy o nerovnováze ženského a mužského principu. (Nerovnováha mezi nimi i v každém zvlášť.) Projevy lidé pozorují ve vztahové rovině, v otázkách zdraví a nemocí (zejména chronických), v organizacích, firmách i na úrovni globální.

Vynořila se, aby se postavila do čela.
Aby se stala lídrem v oblasti, kde je to potřeba. A kde už to nemůže udělat mužský princip, protože to není jeho část společného celku.
Ozvala se, aby se byla lídrem podle téhle definice: „Lídr je někdo, kdo neváhá mít vizi/ sen/ představu, co je možné a umí to ukazovat tak, že ses ostatní k tomuto pohledu chtějí přidat."
Asi má vizi… Asi vidí, co je možné…

Potřebuji pro ni jméno, abych mohla psát dál!